Jak fungovalo Československo za komunismu: parlament, vláda a zákony

Od 1. 1. 1969 byla Československá socialistická republika federací. Zákonodárným sborem bylo Federální shromáždění se dvěma komorami: Sněmovnou lidu a Sněmovnou národů. K platnému usnesení bylo zásadně potřeba souhlasné usnesení obou sněmoven.

Sněmovna národů nebyla Senát. Nešlo o klasickou „horní komoru“, která by se volila jiným systémem nebo obměňovala po částech. Její funkcí bylo federální vyvážení české a slovenské části státu: polovinu poslanců volila Česká socialistická republika, polovinu Slovenská socialistická republika.

Jak funguje dnešní Senát, vysvětluje stránka Proč existuje Senát?

Zdroje:Návrh ústavního zákona o čs. federaci (PSP) (otevře se v novém okně)Zpráva o výsledcích voleb 1986 (stenozáznam SN) (otevře se v novém okně)

Jednací řád Federálního shromáždění dával poslancům konkrétní nástroje. Poslanec mohl:

• vystupovat v rozpravě,
• podávat pozměňovací návrhy – o nich se hlasovalo před hlasováním o celém návrhu,
• předkládat návrhy zákonů,
• pracovat ve výborech,
• interpelovat vládu a její členy a klást jim otázky,
• požadovat informace a vysvětlení – interpelovaný měl povinnost odpovědět do 30 dnů.

Formálně měl poslanec řadu skutečných parlamentních pravomocí.

Zdroje:Zákon č. 56/1969 Sb., o jednacím řádu Federálního shromáždění (otevře se v novém okně)

1. návrh zákona↓
2. výbory↓
3. společná zpráva↓
4. pozměňovací návrhy↓
5. Sněmovna lidu + Sněmovna národů↓
6. souhlas obou komor↓
7. zákon

Návrh musel projít oběma sněmovnami. Pokud se Sněmovna lidu a Sněmovna národů neshodly, jednací řád upravoval dohodovací řízení; konečné znění muselo podle tehdejších pravidel schválit obě komory.

Zdroje:Zákon č. 56/1969 Sb., o jednacím řádu Federálního shromáždění (otevře se v novém okně)Návrh ústavního zákona o čs. federaci (PSP) (otevře se v novém okně)

Hlavní rozdíl proti dnešku neležel v jednacím řádu, ale v politickém prostředí:

• neexistovala otevřená soutěž vlády a nezávislé opozice o moc,
• ústava zakotvovala vedoucí postavení KSČ,
• politická reprezentace byla organizovaná přes Národní frontu,
• kandidatura nebyla pluralitní soutěží dnešního typu.

Omezení systému neleželo hlavně v tom, že by zákon poslancům zakazoval měnit návrhy. Spočívalo především v tom, kdo mohl kandidovat, jak byly kandidatury organizovány a jaké politické alternativy mohly soutěžit o moc.

Volby existovaly, kandidatura ale probíhala v rámci Národní fronty. Oficiální výsledky byly velmi vysoké: podle zprávy o výsledcích voleb v roce 1986 se jich zúčastnilo 99,39 % voličů a pro kandidáty Národní fronty na poslance Sněmovny národů hlasovalo 99,94 % platných hlasů.

Taková čísla sama o sobě nevysvětlují celý systém, ale ukazují, že nešlo o dnešní soutěž několika alternativních politických bloků o převzetí vlády.

Zdroje:Zpráva o výsledcích voleb 1986 (stenozáznam SN) (otevře se v novém okně)

Ano. Poslanci mohli hlasovat proti. O každém návrhu rozhodovala sněmovna hlasováním – veřejně, zpravidla zdvižením ruky, nebo tajně – a samostatně se hlasovalo i o pozměňovacích návrzích. Nelze proto tvrdit, že všechna hlasování musela být jednomyslná. Neznamenalo to ale existenci parlamentní opozice v dnešním smyslu.

Jednotlivý poslanec mohl nesouhlasit, navrhovat změny nebo interpelovat vládu. Parlament však nefungoval jako místo otevřené soutěže vládní většiny a nezávislé opozice o politickou moc.

Zdroje:Zákon č. 56/1969 Sb., o jednacím řádu Federálního shromáždění (otevře se v novém okně)

Federální vláda byla formálně odpovědná Federálnímu shromáždění. Obě sněmovny i jednotliví poslanci a skupiny poslanců měli právo interpelovat vládu a její členy a klást jim otázky; interpelovaný musel odpovědět. Formální kontrolní nástroje tedy existovaly.

Politický směr systému ale nebyl výsledkem otevřené soutěže vlády a opozice.

Zdroje:Zákon č. 56/1969 Sb., o jednacím řádu Federálního shromáždění (otevře se v novém okně)

Zákonodárnou iniciativu neměla jen vláda, ale i poslanci a další oprávněné subjekty podle tehdejšího práva. V archivu Federálního shromáždění existují skutečné návrhy zákonů předložené skupinami poslanců.

Federální shromáždění nebylo v listopadu 1989 okamžitě nahrazeno novou institucí. Zůstalo se stejnými komorami (200 + 150).

• 29. 11. 1989 odstranilo z ústavy článek o vedoucí úloze KSČ a změnilo článek o Národní frontě. Dobový stenozáznam ukazuje skutečné pozměňovací a formulační návrhy poslanců; jednání bylo kvůli množství návrhů přerušeno a návrhy zpracovala redakční komise.
• 29. 12. 1989 stejné Federální shromáždění zvolilo Václava Havla prezidentem.

Instituce může mít stejné jméno, stejné komory a podobný jednací řád – a přesto fungovat úplně jinak podle politického prostředí.

Zdroje:Návrh ústavního zákona 1989 (tisk 217) (otevře se v novém okně)Stenozáznam společné schůze 29. 11. 1989 (otevře se v novém okně)Volba Václava Havla 29. 12. 1989 (stenozáznam) (otevře se v novém okně)

Mohl poslanec změnit zákon?

FormálněAnoV praxiAno, změny skutečně vznikaly

Mohl předložit zákon?

FormálněAnoV praxiAno, ale uvnitř omezeného politického systému

Mohl interpelovat vládu?

FormálněAnoV praxiPrávní mechanismus existoval

Mohl hlasovat proti?

FormálněAnoV praxiNebyla otevřená soutěž vlády a opozice

Byly dvě komory?

FormálněAnoV praxiDruhá komora sloužila federálnímu vyvážení

Byly volby?

FormálněAnoV praxiKandidatura probíhala v systému Národní fronty

Mohli voliči vystřídat vládu?

FormálněNe v dnešním pluralitním smysluV praxiPolitická soutěž byla zásadně omezená

Federální shromáždění nebylo prázdnou institucí bez právních pravomocí. Poslanci a výbory skutečně projednávali a měnili zákony, existovaly interpelace i dvoukomorový legislativní proces. Zásadní rozdíl proti dnešní parlamentní demokracii spočíval v politické soutěži: kdo mohl kandidovat, jak fungovala Národní fronta a jaké postavení měla KSČ.

Jak se dnes vrací a mění zákony mezi Sněmovnou a Senátem, ukazuje článek Senát a zákony v praxi.